12. listopadu 2024
Aktuality
Jak bezdomovectví ovlivňuje rodina a vztahy z nejbližšího okolí? Na tuto otázku hledali odpovědi účastníci konference Bezdomovectví v kontextu rodiny, která proběhla 7. listopadu 2024 v přednáškovém sále zastupitelstva města Olomouce. Inspirativní prostor ke sdílení zkušeností, myšlenek a konkrétních námětů k řešení využili nejen zaměstnanci Charity, ale i odborníci ze sociální sféry, lidé z úřadů, neziskových organizací a dalších pomáhajících profesí.
Konference pořádaná Charitou Olomouc se uskutečnila pod záštitou olomouckého arcibiskupa Mons. Josefa Nuzíka, náměstkyně primátora statutárního města Olomouce pro sociální věci Bc. Kateřiny Dobrozemské a bývalého 1. náměstka hejtmana Olomouckého kraje Mgr. Iva Slavotínka, který využil účasti k poděkování za vynikající spolupráci během svého funkčního období a popřál všem zdraví a sílu do další činnosti. Akci slovem provázel Alexandr Dvořák, vedoucí Střediska Samaritán, který účastníky vybízel, aby čas vyhrazený pro záměrně velkorysé přestávky využili nejen k občerstvení či prohlédnutí výstavy fotografií Přemka Horáka, ale zejména k navázání nových kontaktů a utužení pospolitosti – což se podle ohlasů dařilo vrchovatě.
S prvním příspěvkem „Hanba versus vina v kontextu poruch citové vazby“ vystoupila Lucie Doležalová, která působí jako sociální pracovnice ve službě SAS na Středisku pro rodiny s dětmi a krizovou pomoc při Charitě Olomouc. Attachment neboli schopnost tvořit citovou vazbu je základní biologický instinkt novorozence. Nedojde-li k jeho upevnění, k naplnění potřeb lásky a pocitu bezpečí, citová vazba se naruší a dítě nezíská důvěru v sebe ani v okolní svět. Kvalita raných citových vazeb pak přímo ovlivňuje schopnost navazovat zdravé vztahy v dospělosti.
Doležalová vysvětlila rozdíl mezi hanbou (stydím se za to, co jsem) a vinou (stydím se za to, co jsem udělal), popsala etapy utváření empatie a definovala čtyři typy attachmentu. Podle výzkumu mají lidé bez domova v 85 % dezorganizovaný typ citové vazby. Znamená to, že v dětství byli vystaveni rizikovému chování ze strany nejbližší osoby, dokonce s ohrožením na životě, nevytvořila se u nich empatie, okolní svět vnímají jako nebezpečný a nedůvěryhodný. Tito lidé pak často bojují s pocity nedůvěry a osamělosti, které je dále izolují od společnosti. Díky terapii to naštěstí jde opravit, jak ujistila Doležalová, která v závěru parafrázovala slova nejmenovaného psychologa: „Každý by měl mít možnost vykoupat se ve vaně lásky. A tak říkám, komu nebylo dáno, tomu dopřejme alespoň sprchu laskavosti.“
Rozumět, porozumět, přijmout…
Janette Motlová svou energií a entuziasmem strhla celý přednáškový sál. Expertka na inkluzivní vzdělávání, lektorka a donedávna ředitelka Výskumného ústavu detskej psychológie a patopsychológie v Bratislavě se ve svém interaktivním příspěvku podělila o své zkušenosti a nechala účastníky konference okusit metodu storytellingu, kterou úspěšně aplikuje nejen v práci s lidmi bez domova.
Hovořila také o významu správné motivace pro zájemce o pomáhající profese. Uchazečům vždy klade otázku, kdy ve svém profesním životě tzv. „úspěšně selhali“. Uvědomění si vlastního selhání totiž umožňuje člověku pracovat s chybou. Takový uchazeč obstojí nejen v pomáhající profesi, protože chápe klienta, který nyní žádá o pomoc, ale je i dobrým kolegou – sebekritickým a zodpovědným. Motlová zdůrazňuje důležitost pravidelného doplňování energie, což je klíčová mantra všech pomáhajících profesí: „Keď pomáham a dávam, potrebujem aj prijímať, či už vo forme pochvaly alebo pozitívnej spätnej väzby.“ Při řešení složitých rodinných situací pak radí vyhnout se zjednodušeným závěrům. Důležité je postupně získat klientovu důvěru, nahlédnout do „balíčku“ zkušeností, který si klient nese na bedrech, a pochopit jeho příběh do hloubky a z více perspektiv.
Ve své metodě se Motlová snaží skrze příběhy vyvolat emoce, motivovat a s vybuzenou energií zlepšovat kvalitu života – nikoli měnit samotný život, ale jeho kvalitu. Několik příběhů lidí z ulice zahrnula do knihy Ako chutí život bez domova, která je dostupná jako e-book na webu neziskové organizace EDUMA, jejíž založení iniciovala. Web nabízí také webináře a pracovní karty ke stažení.
Prevence jako klíč k řešení
Dalibor Křepský, někdejší ředitel Dětského domova Šance Olomouc, byl během své 34leté praxe svědkem zásadních změn, kterými ústavní výchova prošla po roce 1989. Připomněl, že není neobvyklé, když o umístění do dětského domova žádají samy děti: „Většinou jde o bezproblémové mladistvé s výborným školním prospěchem, kteří jsou dlouhodobě psychicky, fyzicky či ekonomicky týraní. Často jsme s kolegy nevěřícně kroutili hlavou, co všechno je v 21. století možné páchat na dětech,“ podotkl Křepský a zdůraznil, že kvalitní prevence je klíčovým východiskem.
Varoval také před riziky bezdomovectví, které děti z dětských domovů ohrožují ještě před dosažením zletilosti. Například se mohou stát obětí vypočítavého zaměstnavatele nebo se ve snaze zachránit své rodiče dostávají do situací, které se pro ně samotné stávají sebedestruktivními. Povinností vychovatelů je podle něj dítě citlivě vést vlastní cestou, aniž by přitom hanili rodiče.
Křepský se dále zamyslel nad uměleckým ztvárněním prostředí dětských domovů ve filmech a seriálech, které bývá často zkreslené (např. v seriálu Pustina či filmu Amerikánka). Zmínil pocit hořkosti, který v něm zanechávají výroky některých politiků na adresu ústavní péče či kampaně ovlivňující veřejné mínění: „Nedopusťme, aby kdokoli špinil naši práci, kterou za nás nikdo jiný neudělá. Tím méně samotní kritici,“ apeloval Křepský.
Uzdravující síla odpuštění
„Vy jste moje druhá rodina,“ slýchává Roman Kuruc, pracovník Domova sv. Anežky na Svatém Kopečku, často od klientů. Mnozí z nich rodinu sice mají, ale ta se k nim hlásí pouze zištně, například během výplat důchodu. Někteří klienti se své rodiny vzdali už v mládí, zatímco jiní už nikoho nemají. A někteří by na sklonku života rádi vztahy s rodinou obnovili.
Jednou z takových kazuistik se šťastným koncem je příběh, který Kuruc na konferenci představil. Na přání klienta se podařilo vypátrat jeho dceru, kterou naposledy viděl před 40 lety, když byla malou pětiletou holčičkou. Dcera souhlasila se schůzkou, a později začala svého otce v zařízení pravidelně navštěvovat. Díky vstřícnosti na obou stranách měli ještě šest měsíců na to, aby mohli vztah napravit a usmířit se – než otec zemřel. A snad i odpustit.
O síle odpuštění hovořila také Helena Paňková z řeckokatolické Charity Prešov. Ve Svidníku vede Dom Svätej Faustíny, kde pracuje s ženami bojujícími se závislostmi a s oběťmi obchodování s lidmi. Zlomeným klientkám, které k nim přicházejí, pomáhá zejména víra, odpuštění a postupné znovunabytí sebevědomí. Je to ale pomalý, dlouhodobý proces.
Do zařízení nastoupila v roce 2009 jako specializovaný sociální poradce. Tehdy se zaměřovali především na lidi bez domova, závislé jedince a sociálně vyloučené. „Pre mňa sú bezdomovci učitelia teológie a lásky. Naučili ma pochopiť, čo je to komunita, čo je to láska.“ Od roku 2011 zařízení, které nabízí také duchovní a pastorační službu, funguje jako dům na půl cesty pro ženy nad 18 let. Přicházejí z dětských domovů, propuštěné z výkonu trestu, z ulice. V roce 2013 byla Paňková poprvé kontaktována policií, zda by mohli nabídnout místo pro nezletilou dívku, která byla v Anglii nucena k prostituci. Brzy se začaly objevovat i další dívky s podobným příběhem, až jich v zařízení bylo šestnáct. Paňková se postupně stala odbornicí na problematiku obchodování s lidmi.
Důraz klade zejména na význam odpuštění. „Až keď klientka odpustí – napríklad matke, ktorá ju dala do detského domova, pasákovi, ktorý ju využíval na prostitúciu – môže začať nový život. Odpustiť znamená oslobodiť sa.“ vysvětluje. Jedním z příkladů je příběh klientky, která byla dlouho agresivní a problémová, dokud se nevyrovnala se svou minulostí a neodpustila svému otci, který ji v dětství zneužíval. Paňková rovněž založila v domově sbor Faustínky, kde dívky mohly rozvíjet své talenty a zlepšit tak své sebevědomí. Tento projekt měly možnost prezentovat na festivalech, v televizi a dokonce natočily CD s rusínskými písněmi. „Nám nie ide o spev, aby sme boli perfektné, nám ide o veľa viac. Tam spievali dievčatá, s ktorými bolo obchodované, ktoré boli úplne na samom dne, pošliapané, zničené... A tie dievčatá teraz majú pamiatku takého charakteru. Som na to veľmi pyšná,“ uzavřela Paňková své silné a inspirativní vyprávění.
Konference ukázala, že prevence, empatie a odpuštění jsou klíčovými nástroji v boji proti bezdomovectví. Setkání odborníků a sdílení jejich pohledů je důležitým krokem ke zlepšení pomoci lidem na okraji společnosti. Naděje na lepší zítřky tak zůstává živá pro všechny, kdo se snaží najít cestu zpět.
Autor: Martina Foretová Pavlunová
Foto: Solomina Liubov
