Co mě možná trochu překvapilo – množství lidí na ulici v důsledku neléčené psychiatrické diagnózy. A naprostá bezmoc s tím něco dělat, protože tito lidé na svou nemoc nemají náhled, tudíž se podle svého odhadu léčit nepotřebují.

 

Co mě těší? Když vidím, že ordinace je pro pacienty důležitá služba, kterou opravdu využívají. Těší mě, když je patrné, že jsme někomu pomohli. Zvlášť když jde o složitý případ, kdy řešíme jak potíže zdravotní, tak i sociální situaci – tu samozřejmě řeší sociální pracovníci. Je milé, když nám pacienti projevují vděčnost – a oni nám opravdu děkují. Těší mě třeba úplně okrajová věc: když jdu některému zanedbanému pacientovi do šatníku pro nové oblečení a ono mu velikostně padne, dobře to odhadnu. To klienti docela oceňují. A mě zase těší, že odtud odejdou čistí a spokojení s tím, co dostali.

 

V ordinaci se snažíme poskytovat služby stejné jako v kterékoliv jiné ordinaci praktického lékaře. Pacienty registrujeme, péči vykazujeme pojišťovnám, děláme preventivní prohlídky, odběry krve, momentálně disponujeme poměrně kvalitním přístrojovým vybavením – provádíme EKG, TK Holter, CRP, vyšetření na okultní krvácení, nově jsme pořídili také spirometr.

 

V ordinaci momentálně pracují dva lékaři na zkrácený úvazek, kteří se střídají, a dvě sestry. Druhá sestra zde zajišťuje zástup v době mojí dovolené, a kromě toho jezdí společně s lékařem jednou týdně ordinovat do Domova sv. Anežky na Sv. Kopečku. Zároveň pracuje v psychiatrické ambulanci Charity.

 

Musíme počítat se specifičností naší klientely – tedy především s nespolehlivostí, obtížnou spoluprací, degradací osobnosti v důsledku způsobu života apod. I proto jsme velmi rádi, že máme k dispozici potřebné přístroje, protože mnoha pacientům činí problém navštívit jinou ambulanci, objednat se ke specialistovi, v termínu dorazit, neztratit výslednou zprávu atd. Často musíme dohledávat informace, zjišťovat, obvolávat zdravotnická zařízení a pátrat, zda pacient byl na vyšetření, jestli dostal zprávu...

 

Stává se, že byl pacient vyšetřen např. na urgentu, ale tvrdí, že „zprávu nedostal“, nebo ji ztratil, promokla mu a musel ji vyhodit nebo mu byla ukradena i s batohem, uplaval mu batoh se vším, když spal na břehu řeky, a jiné pozoruhodné důvody. Je pak pro nás naopak radost, když se i přes obtížnou spolupráci něco podaří dotáhnout – nastaví se léčba a pacientovi se daří lépe. To je u nás asi daleko větší vítězství než v běžné ordinaci.

 

 

Toto určitě zůstává. Kdo chce u nás v ordinaci pracovat, musí u pacientů počítat s nedostatečnou hygienou, parazity, zanedbanými a nezhojenými ránami, a především se závislostmi, zejména na alkoholu. V ordinaci máme sprchu – bez ní bychom se zde neobešli. Časté jsou i psychiatrické diagnózy, poruchy osobnosti, mnohdy neléčené.

Setkáváme se i s pacienty bez zdravotního pojištění, což jsou především cizinci. Ošetřujeme je zadarmo, pokud však potřebují ošetření nad rámec naší odbornosti, je to problém. Pak záleží na vstřícnosti specialistů v ambulancích či na pohotovosti. Kromě toho v poslední době výrazně přibylo nemohoucích klientů, např. se sníženou mobilitou, inkontinencí, začínající demencí apod.

 

Při pomoci těmto pacientům spolupracujeme se všemi sociálními službami – denním centrem, terénními pracovníky, domovy… Spolupráce s nimi je skvělá a pro ordinaci naprosto zásadní. To je také specifikum naší práce – že zdraví řešíme v kontextu sociální situace. Pacient sice přijde se zdravotním problémem, ovšem úplně primárně potřebuje řešit bydlení, jídlo, hygienu, a tedy ho kontaktujeme na příslušné sociální služby.  

 

Máme sice už dva azylové domy pro nesoběstačné pacienty, ale stále to nestačí. Stává se třeba, že po pobytu v nemocnici jsou pacienti propuštěni na doléčení „domů“, tedy na ulici. Naši klienti jsou totiž schopní v nemocnici říct, že „bydlí na Charitě“, ale přitom tady navštěvují pouze nocležnu a přes den jsou venku. Jenže pro ně to znamená, že „bydlí“. A my tady pak zažíváme horké chvilky, protože víme, že pacient potřebuje doléčit, jenže leženka na tři dny by se mohla protáhnout na měsíc, a to není cesta… Pro takové případy nám tu chybí malé zdravotnické oddělení, nějaká mini LDN se zdravotním personálem, kde by se pacient z ulice mohl doléčit.

 

Několikrát se stalo, že nám z FN Olomouc telefonovali, zda pacient, který odmítl nabízenou LDN v nemocnici a chtěl „jít domů“, u nás skutečně bydlí a zda ho můžou dovézt. Společně jsme se pak domluvili na postupu. Kdyby taková komunikace mezi zdravotnickými zařízeními a námi byla běžná, bylo by to nádherné.

 

 

Pro akutně nemocné pacienty máme možnost „leženky“ – v rámci nocležny mají zůstat v klidu na lůžku až tři dny. Někdy i déle – podle závažnosti nemoci a celkové situace pacienta – v tomto spolupracujeme se sociálními pracovníky.  

 

Více se zahřívají alkoholem a více také řešíme parazity, protože klienti na sobě nosí více vrstev oblečení, méně si ho vyměňují a nedodržují hygienu. Navíc při fungování nízkoprahového nočního centra, kde klienti spí na zemi na karimatkách vedle sebe, je velká pravděpodobnost, že se parazitární infekce rozšíří… Větší riziko šíření infekcí platí obecně i pro virózy, chřipky, různá nachlazení apod. Tím pádem je větší tlak na možnost pobytu na ležence, který je ale omezený – čtyři pro muže, dvě pro ženy. Rizikem jsou také omrzliny u pacientů žijících v zimě venku – v kombinaci s alkoholem.

 

V souvislosti s větším výskytem parazitů v zimě je důležité mít dobře zásobený krizový šatník. Snažíme se šetřit, a co je možné, dáme k vyprání. Ale často je oblečení nepoužitelné a musí se vyhodit do infekčního odpadu. Člověka na ulici musíme vybavit více vrstvami čistého oblečení z našich zdrojů. Také je větší spotřeba spacáků, dek. U pacientů s parazity žijícími venku je totiž nutné kromě oblečení vyměnit i jejich přikrývky. A doslova úzkoprofilovým zbožím jsou boty – těch není nikdy dost. Zvlášť v zimě jde o zásadní vybavení.

 

Naši péči se snažíme směřovat především přímo do ordinace, do terénu lékař nechodí. V terénu ošetřuji jen to nejnutnější a motivuji k návštěvě ordinace. Do terénu vyrážím čas od času podle svých možností – mám pak ucelený obraz, jak a kde naši pacienti žijí. Oni sami také vnímají pozitivně, když je sestra z ordinace navštíví, podporuje to vzájemnou důvěru. Olomouc je naštěstí poměrně malé město, a i když jsou některé squaty na okraji, vzdálenost do ordinace není nepřekonatelná. To je rozdíl např. proti Praze, kde je zdravotní péče přímo v terénu nutná vzhledem k rozloze města.  

 

Testování jsme prováděli poprvé. Díky projektu Ministerstva zdravotnictví jsme mohli pořídit testy na HCV, HIV a Syfilis. Nabízeli jsme testování v ordinaci i v terénu a díky testům jsme zachytili dva pacienty s pozitivním HCV. Někteří pacienti o testování u nás zájem neměli, protože využívají služeb K-Centra, které testování také nabízí.